V myšlenkách...♥

By Pauline♥ - 10:00:00

Ahoooj 


Poslední post vyšel před 15 dny. Dřív bych se za to omlouvala a cítila se provinile. Tentokrát to tak není. V celé téhle koronakrizi jsem prostě potřebovala vypnout. Sociální média, televizi a udělat si pořádek sama v sobě. Každý tuhle dobu prožíváme jinak a já respektuji úplně každý názor. Jen mě prostě přestalo bavit číst u téměř všech fotek na Instagramu stížnosti. Mám v sobě nějakým způsobem dáno, že na každé situaci se dá najít něco, za co bychom měli být vděční. A teď možná namítáte, že zrovna na téhle situaci není nic, za co bychom měli být vděční. Ale ono stačí se zamyslet trošku do hloubky. Už jenom to, že máme střechu nad hlavou je něco, za co cítím vděk. Je spousta lidí, kteří tohle štěstí nemají. Ale do toho jsem se pouštět nechtěla. Aspoň ne dneska. 

O tom, čím jsem si prošla v měsících před návratem sem jsem vám psala v jednom z prvních comeback článků někdy v únoru. Přesto to nebylo všechno. Necítila jsem, že jsem připravená s vámi sdílet všechno. Pravdou je, že vlivem všech okolních stresů, které na mě působily ze všech stran posledních x let, moje tělo nevydrželo. A to rovnou ve dvou způsobech. Poprvé se u mě rozvinula nevyléčitelná autoimunitní nemoc, se kterou denně bojuji. A loni jsem si vyslechla diagnózu další. Jen tentokrát trošku jinou. Deprese a úzkostné stavy. Měla jsem pocit, že se celý svět obrátil zády ke mně. A že na cokoliv sáhnu, to se pod mou rukou rozpadne. Následovala několikaměsíční izolace od lidí. A pobyt s mojí myslí zahalenou do tmy. I malý nákup způsoboval zrychlený tep, strach, slzy deroucí se do očí. A to všechno jenom proto, že lidi kolem mě mi podkopávali nohy při každém kroku a ani trošku jim nebylo trapný se na mě každý další ráno usmívat, jako by pro mě chtěli to nejlepší. A práce ve službách, kde měli lidi pocit, že my na pobočkách můžeme za každý problém firmy a každý přešlap jiného kolegy k tomu nepřidala. Od malička jsem totiž naprogramovaná tak, že ať dělám cokoliv, musím v tom být dobrá a většinou se mi to dařilo. Jenže když to tak není, propadám pocitu méněcennosti. A světe div se, najednou jsem nebyla dobrá, přání se mi neplnila a sny? Už vůbec ne. K životu to patří. Je to normální. Jenže pro mě to bylo nepřijatelné. A z toho pramenily bezesné noci, kdy jediné, co z nich vzniklo byly slzami promočené polštáře. Přísahám, že s každou další ránou, ať už v práci nebo od lidí, u kterých jsem si myslela, že jsou na mé straně, přicházela bolest podobná kopanci do břicha. Od malička jsem byla vychovávaná k tomu, že lidi si mají pomáhat a chovat se tak, jak chtějí, aby se chovali ostatní k nim. A já bohužel v nikom nevidím zlého člověka, který by mi měl ublížit. Nevidím to ani ve chvíli, kdy už to vidí všichni okolo. Pořád mám tendenci toho dotyčného omlouvat. A přitom ten člověk celou dobu drží za zády nůž a čeká, až se otočím. Trvalo to pět měsíců. Pět měsíců, než jsem byla schopná znovu vyjít mezi lidi s určitým sebevědomím. Ale ta opatrnost už asi nezmizí nikdy. Za těch pět měsíců jsem eliminovala obrovské množství lidí, kteří bývali v mém okolí. A teď už vím, že kvůli tomu nejsem špatný člověk. V těch dobách temna jsem se nejlíp cítila u vody, tam jsem vždycky našla svůj klid. Začala jsem se soustředit na hezké věci okolo mě a snažila jsem se vidět všechno trošku jinýma očima. A nakonec jsem došla k tomu, že je toho strašná spousta, za co jsem vděčná. A je to ironie, ale jsem vděčná i za to, že se tohle všechno stalo. Protože mě to nějakým způsobem zformovalo, zocelilo, a já přišla na to, co vlastně chci.


A nějakou dobu po začátku koronakrize, kdy všichni psali ty depresivní příspěvky úplně všude, jsem začala mít pocit, že bych se do toho mohla propadnout znovu. A to už jsem nemohla dopustit. Proto jsem se odřízla od všech platforem médií a ''uklidila si v hlavě''. Přemýšlela jsem, jestli je něco, v čem jsem dobrá, co jsem kdy dokázala a po čem moje srdce touží. Sice toho není moc, za co bych si mohla poklepat na rameno, ale pak jsem si vzpomněla na tenhle blog. Na zprávu od známé, která mi řekla, že jsem zrovna v národní přehlídce amatérských divadel vyhrála ocenění za překlad divadelní hry. Ve středu mi přišel mail s tím, že jsem se ve výzvě od Heureky umístila třetí. Ale i na to, že jsem zvládla všechny nástrahy, které na mě kdy čekaly. To považuji za největší úspěch. A co se týká mých myšlenek, samotnou mě dost překvapily. Možná je to věkem, možná i tím, co mám za sebou. Ale zjistila jsem, že se strašně přehodnotily moje sny a priority. Dřív jsem si přála koupit si tohle, tamto, jet tam nebo tam. Ale teď? Teď jsem sestavila takový pomyslný žebříček cílů:

1) Najít si práci, ve které se nebudu trápit, bude mě bavit a bude aspoň průměrně placená.
2) Udělat si řidičák, protože čím jsem starší, tím víc zjišťuji, jak by se mi hodil.
3) Odstěhovat se do vlastního bytu a vybavit si ho podle sebe. A jo, už jsem ve fázi, kdy se chytím na Alze, jak vybírám vysavač a multipacky aviváží a dělá mi to radost :D
4) Najít si kamarádku, se kterou budu moct mluvit o svých problémech beze strachu, že uteče. Nebo se budu moc chovat úplně přirozeně (chápej jako totální crackhead, moje ségra by vám mohla vyprávět :D).
5) Strašně bych si přála, aby na mě moje mamka byla pyšná a abych jí mohla jednou vrátit to všechno, co ona dala mě, i když to není reálný.
6) Blog bude dál kvést, lidi se sem budou rádi vracet.
7) Možná je to lehce úchylný, ale přála bych si to dotáhnout na level, kdy budu mít fanouška. Někoho, kdo mi řekne, že díky tomu, co já jsem napsala/udělala/řekla, se k něčemu odhodlal, něco nevzdal.
8) Najít si přítele, se kterým budeme mít takovou tu romanticky švihlou lásku, kdy si spolu zahrajeme hry na Xboxu, občas proběhne nějaký prank, budeme si dělat ostudu na veřejnosti, ale zároveň si občas uděláme snídani do postele, budeme koukat na komedie zamotaný do sebe a budeme pyšně každýmu říkat, že já jsem jeho a on je můj. 
9) Vidět koncert Jennifer Lopez. Já jsem se totiž trošku hlouběji zabývala jejím životem dřív i teď a pochopila jsem strašně moc věcí. Je to neskutečnej dříč a velká inspirace.
10) Neplánovaně se sebrat a jet někam na výlet (až to bude možné samozřejmě :)
11) Zdokonalovat se ve zpěvu, protože je to součást mě, ale pokaždé jsem pokusy vzdala, protože jsem v mých očích nebyla dostatečně dobrá.
12) Napsat knihu. Takovou, ke které se budou lidi vracet. Takovou, která utkví v srdcích.
13) Být pozvaná na akci s červeným kobercem.
14) Jednou mít dvě zdravé děti. 
15) Prostě žít. 
16) Být šťastná.

Zajímavé, že? Asi jsem oficiálně velká holka.

Už se dokážu smát, bavit se, milovat... Myslím, že je to na dobré cestě. A já vám děkuji za to, že jste součástí. Vážím si každého z vás, kdo se sem jen podívá. Všech komentářů. Děkuji za to, že jste dočetli článek až do konce, protože vím, že tyhle povídací u vás až tak oblíbené nejsou. Nenechte si lidmi okolo vás ubližovat a kdybyste někdy měli pocit, že jste k ničemu a nic se vám nedaří, vzpomeňte si na tenhle článek. A kdyby si chtěl někdo popovídat, stačí mi napsat do directu na IG nebo na mail :)

Přeji krásný sváteční den 

Vaše Pauline

P.S.- Pokud se vám tady líbí, budu moc ráda, když dáte blogu odběr. Učinit tak můžete v pravém sloupečku v sekci Pravidelní čtenáři ♥ kliknutím na tlačítko Odebírat ♥ A také nezapomeňte sledovat blogový Instagram, abyste nepřišli o žádné novinky ♥ 


  • Share:

You Might Also Like

8 comments

  1. Moc Ti přeji, aby se všechny tvé cíle vyplnily! Já jsem se kdysi už před pár lety zapojovala na instagramu do 30 denní výzvy, kdy máš každý den zveřejnit něco, co ti udělalo ten den radost. Nikdy bych nevěřila, že i úplně nějaká maličkost běžného dne dokáže udělat radost. Dost jsem nad tím přemýšlela a hlídala si všechny situace a věci, co mi ten den přišly pod ruky a někdy jsem ani nevěděla, co mi udělalo radost víc a i třeba i přesto, že jsem celý den strávila doma..
    Člověk si vždycky najde něco trošku pozitivního, co mu dá naději jít v každé situaci dál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, moc si toho vážím :) Přesně tak, když člověk přijde na to, že i maličkosti jsou darem, pak je všechno mnohem hezčí a jednodušší :)

      Vymazat
  2. Pavli a odkuď jsi? :) Autoimunitní choroby jsou svině, zrovna o nich se učím tento semestr. Hlavně se s tím vším poprat a nevzdat to. Hodně štěstí v plnění Tvých snu a cílů ♥ Úplně chápu, že jsi potřebovala chvíli vypnout. V poslední době na tom netu není nic moc pozitivního. Já teď denní radosti objevila v ranním běhání bez lidí :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem z Chomutova :) Svině to jsou, hlavně tím, že člověk nikdy neví, co čekat. Ale už je líp, se vším. Teď jen, aby se mi povedlo splnit nějaký sen a bude to úplně nejlepší :) Moc děkuji za podporu, vážím si toho <3

      Vymazat
  3. Trochu vím, jak se cítíš nebo ses hlavně cítila. Mne to samozřejmě nebylo přímo diagnostikováno, ale minulý rok jsem měla období pár měsíců, kdy jsem byla naprosto mimo z několika úmrtí v rodině. Byl to špatný rok a na mě se to podepsalo.. Úzkosti, panické ataky, kdy jsem se skoro nemohla nadechnout a chtěla jsem, ať to vše skončí, protože jsem to nedávala. Lidi mi taky chvíli dělali špatně. Měla jsem jít třeba jen kousek do obchodu a už mi bylo psychicky špatně. Jsem ráda, že tohle období jak rychle přišlo, tak rychlejší odešlo a již se nějakou dobu cítím lépe. :) Tobě přeji hodně sil a máš krásné cíle, které se ti určitě všechny vyplní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě mrzí.. Jsem ráda, že se cítíš lépe, jsi silná holka a držím palce, ať už je jenom dobře <3 Moc děkuji!

      Vymazat
  4. Je důležité mít cíle, kterých by člověk rád dosáhl. Pro mě je to úžasná forma motivace a držím ti palce, aby se ti vše postupně podařilo! :))

    OdpovědětVymazat