Read to listen, write to be heard...♥

by - 19:32:00

Ahoj krásky ♥

Dnes přicházím se článkem, který pro blog není ani trošku typický a jemu podobný se tu nikdy neobjevil. Díky němu dostanete možnost nahlédnout do dalšího kousku mého já. 


,, A library is a hospital for mind...'' 
                                             - Anonymous

,, A writer is a world trapped in a person...''
                                            - Victor Hugo


Po úvodu asi už většina z vás poznala, co od článku čekat. Někomu toto téma může přijít jako typické klišé, protože ''blogeři čtou všichni''. Přesto si myslím, že není na škodu se u něj pozastavit, můj příběh totiž vypadá maličko jinak...

Přesuňme se teď do roku 2003, kdy jsem slavila páté narozeniny. Byla jsem vždycky zvláštní dítě, které si nerozumělo s vrstevníky, ale až zázračně často nacházelo porozumění u lidí starších. Nebavilo mě hrát si s panenkami, nebavilo mě vymýšlet průšvihy s dětmi venku. Bavilo mě poznávat svět z jiné perspektivy. Milovala jsem, když mi někdo předčítal. Chtěla jsem vědět sama, co je v knihách napsáno, tak jsem zkoumala každé písmenko a maminka se svatou trpělivostí odpovídala na každou zvídavou otázku. Knížky jsem si vybírala zásadně podle obalu. Sedávala jsem na koberci s knížkou od Eduarda Petišky, která se jmenovala Anička a básnička. A jednoho krásného dne, těsně před mými pátými narozeninami jsem z ní sama přečetla první větu. Dodnes si pamatuji ten neuvěřitelný pocit naplnění a radosti. Od té doby jsem četla téměř pořád, a vím, že tohle všechno se nestalo jen tak...

Když se podívám do současnosti, zabolí mě u srdce. Dnešním dětem udělá radost vše, jen ne kniha. Které dítě přijde ze školy a jde si dobrovolně číst? 

Na čtení knih, které bych si sama vybrala teď tolik času nemám. Zaneprázdněna jsem čtením povinné četby, která opravdu zřídka splňuje podmínky toho, po čem mé srdce tíhne. Přesto jsem se díky střední škole dostala ke knize, kterou jsem hltala, a číst bych ji mohla pořád dokola. Díky ní jsem si vypěstovala lásku k anglické literatuře. Kniha se jmenuje Na větrné hůrce a napsala ji Emily Brontëová. I přes neuvěřitelně složitou skladbu postav a potřebu se na děj více soustředit, si mě kniha získala. 

Dlouhou dobu jsem nečetla nic a zjistila jsem, že v sobě nedokážu najít ten vnitřní klid, který jsem měla v době, kdy jsem četla pravidelně. Možná je to kvalitou knih, které jsou nám podsouvány jako ty nejlepší. Dost často mají do dobrých knih daleko. Šanci jsem teď dala knize Eleanor a Park od Rainbow Rowellové. Po prvních padesáti stranách mám nutkání se k ní vrátit, takže je to zatím na dobré cestě. 


Je mi dost líto lidí, kteří nikdy nečtou. Čtení nám poskytuje možnost dostat se z dnešního bláznivého světa do úplně jiného, možná i do takového, jaký bychom si přáli. Můžeme žít úplně jiné životy. O tuto volbu se lidé, kteří nečtou dobrovolně připravují. A pokud nemůžeme najít v knihovně knihu, kterou bychom chtěli přečíst, napišme ji!


A tím se dostáváme do druhé části tohoto příběhu. Stejně tak, jak mě bavilo číst, mě bavilo i psát. Svou první krátkou povídku jsem sesmolila bombičkovým perem na několik listů papíru večer, pod svitem lampičky. V tu dobu mi bylo devět let. Milovala jsem koně a vše s nimi spojené, takže i povídka vypovídala o tomto tématu. Rodiče byli dost překvapení tím, co napsalo jejich devítileté dítě, a proto jsme zkusili jedno nakladatelství knih, které se specializovalo právě na toto téma. Po nějaké době přišla odpověď, že práce je hezká, ale velmi krátká, a pokud bychom chtěli, mohli bychom z něj nechat udělat komiks. Už v té době jsem ale věděla, že to by mě nenaplňovalo. Komiksy mě nikdy nebavily. V časopisech je přeskakuji dodnes. 

Léta plynula dál a hodiny slohu byly vždy mé nejoblíbenější. Všichni mí spolužáci se vždycky báli písemné práce v podobě slohu, já byla šťastná. Ocitám se na střední škole, kde nikoho neznám a oni neznají mě. Začínám svou pověst budovat od znova. Několikrát propadám myšlenkám, že znovu už to nezvládnu. Už vůbec to nemůžu zvládnout, když nám pořád připomínají jméno jedné spolužačky, která je prostě ve všem nejlepší a všichni to vědí. Pak mi ale došlo, že nikdo nic nedokázal tím, že vše hodil za hlavu a vzdal se něčeho, co miluje. 

Najednou jsme v roce 2016. Začíná třeťák. Češtinářka přichází s první soutěží. Zúčastňuji se se slohovou prací, která se zabývá až magickým vztahem dívky, která onemocněla rakovinou, jejím psem a jejím andělem, (tedy spíše motýlem) strážným. Cítila jsem, že je to ono. V této mezinárodní soutěži jsem se umístila na 10. místě. Radost jsem sice měla, ale přemohl mě spíše smutek, protože lidé, kteří byli u čtení tohoto příběhu plakali, a po skončení tvrdili, že to bylo něco úžasného. Pak jsem si uvědomila, že to je to hlavní. Ne vyhrávat soutěže. Získat si lidi, kteří mé psaní budou milovat. V další, a do teď poslední soutěži jsem se umístila druhá s úvahou o tom, jak můj život ovlivnila hudba. Tento sloh jsem považovala za méně zdařilý, což tedy potvrzuje má slova. Nejde o to vyhrávat. Vyhrajeme tím, když nám někdo řekne, jak moc si čtení užil. Přesto mě moc potěšila cena. Tou byla krabička s propiskou a bombičkovým perem, podobným jako bylo to, se kterým tohle všechno začalo. Jaká náhoda, že? 


Také už vím, že nejlepší příběhy tvoří sám život. Stačí tedy koukat kolem sebe. Mým velkým snem je napsat román, Měla bych pocit, že jsem konečně něco dokázala. Že se držím toho, co mě dělá šťastnou. A také vím, že by to pro mojí maminku byla ta nejkrásnější odměna. Díky ní tohle všechno můžu dělat. Ona mi ukázala, že máme k dispozici i tento svět. A já zjistila, že do něj patřím...

,, You write so beautifully. Inside of your mind must be a terrible place...''

,,Each time you open a book and read it, a tree smiles knowing there's life after death...''


Tím vším chci říct, že nikdo a nic vám nemůže odepřít něco, co milujete. Zůstaňte u toho a ukažte lidem, o co přicházejí. 

Článek je poměrně dlouhý, tak snad jste to vydrželi až do konce. Doufám, že se vám líbil.

Chtěli byste podobné častěji? ♥

Vaše Pauline♥
(pozn. Příběh je podle skutečné události)


You May Also Like

14 comments

  1. Upřímně ti trošku závidím, pro mě jsou slohy tou nejhorší možnou písemkou :D Se čtením to mám podobně, jako malá jsem pořád pročítala všechny možné dětské detektivky a byla do toho zažraná, teď musím číst hloupé izoprenoidy a na nic jiného není čas :( Moc gratuluju k tvým úspěchům, a rozhodně držím palce do budoucna. Povídku bych si někdy ráda přečetla :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, tak to mě mrzí :( Přesně tak, všechno to, co musíme přečíst povinně je jak za trest :( Děkuji moc, já doufám, že jednou se povede vám něco ukázat ♥

      Vymazat
  2. Ja študujem žurnálistiku takže sa toho napíšem dosť, ale baví ma to :) A knihu Eleanor a Park som čítala a mám ju veľmi rada :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak studovat bych to asi nemohla. Mám to jako koníček a to je na tom nejlepší :) Ale je dobře, že tě to baví :) Mě kniha zatím také moc baví, tak snad to tak zůstane :)

      Vymazat
  3. Myslim, ze dnesne deti maju problem radovat sa z hocicoho a nie len z knihy :(, asi sme presyteny informaciami. Ja citam rada, len si mam niekedy problem vybra nieco co by ma zaujalo, a pisaniu sa urcite venuj :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, dnešním dětem se nezavděčíš.. Neumí se radovat z maličkostí :( Je to tak, mě kniha také musí zaujmout v několika ohledech, abych ji mohla číst :) Děkuji za podporu ♥

      Vymazat
  4. Jsi úžasná. Moc gratuluju! Obdivuju tě. Já jsem knihy dříve četla poměrně často, ale teď jsem si našla novou vášeň a na módní přehlídky bych mohla koukat 24/7. Moc ti přeju, aby se ti splnil tvůj sen. Sny se mají plnit.
    Já naopak sloh nesnáším! :D Já jsem ten člověk co se ho bojí a má z něj špatné známky! :D Učitelka nikdy žádnou z mých prací neocenila, i když sem si mohla myslet sebevíc, že je alespoň trošičku povedená. Ale tak sloh nesloh. Mám blog, kam píšu od srdíčka a přece jenom se najdou lidičkové, kteří o mojí vášni čtou! :D <3
    Naprosto boží článek! <3
    Ať se ti splní tvůj sen! <3
    S láskou
    ♥JORIES♥

    http://basic-whitegirl.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za krásný a milý komentář ♥ Mrzí mě, že sloh nemáš ráda, zase na druhou stranu chápu, že nejsi nadšená, když ho nikdo neocení :( Jak říkáš, důležité je, že děláš to, co tě baví :) Ještě jednou děkuji ♥

      Vymazat
  5. wau máš talent len v tom pokračuj ;) super článok ♥

    http://teenmumy.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat